Když jsem před nedávnem vkládala článek o znojemské rotundě, napadlo mě kolik věcí jsme zapomněli nebo kolik článků se k našim očím jednoduše nedostalo…proto vkládám dnes opis článku:

Unikátní objev českého archeologa! Jaký odkaz nám zanechali naši předkové?

Už více než 100 let trvá obrovský zájem světových odborníků a veřejnosti o objev českého archeologa Vincence Č. Chvojky. Téma prastaré civilizace Protoslovanů, která existovala před 70-ti stoletími je stále aktuálním tématem odborných diskusí, vědeckých publikací a časopisů. Ornamenty a kresby, které zanechali naši předkové, už dlouhou dobu inspirují významné umělce. Co je na tom všem tak výjimečného a přitažlivého? Tato starodávná kultura v sobě pravděpodobně nese něco, co už jsme dávno ztratili během uplynulých tisíciletí, co nám tak pořád chybí a co všude neustále hledáme.
Jaký odkaz nám zanechali naši předkové? A proč se právě český archeolog stal tím, kdo znovu otevřel omylem zapomenutý poklad poznání, které bylo pro naši generaci ukryto po tisíce let?
Nic není náhoda…

V malebné obci Semín, ležící 18 km západně od Pardubic, se v únoru roku 1850 narodil budoucí světoznámý archeolog Vincenc Č. Chvojka. Základní školu absolvoval v Kladrubech nad Labem (v Semíně v té době škola nebyla), později studoval na střední škole v Chrudimi.

V roce 1868 s několika přáteli podnikl pěší pouť, během které prošli Čechy, Německo, Rakousko a navštívili i Bratislavu. Své zážitky z cest podrobně zachycoval do deníku, do něhož si přesně zapisoval nejen každodenní události, nýbrž i místní zvyky a zajímavosti, či popis krajin, se kterými se na své cestě setkával. V této době začal používat slovanské jméno Častoslav, tehdy bylo totiž mezi mládeží zvykem vybírat si vlastenecká jména.

V Praze se Chvojka seznámil s rodinou ruského šlechtice Alexandrovova, která se v metropoli zastavila na své cestě z Paříže. Láska k dceři Alexandrovových přiměla tehdy šestadvacetiletého Vincence k odjezdu do Kyjeva. Z chystané svatby ale bohužel brzy po příjezdu na Ukrajinu sešlo, když se ukázalo, že dívka trpí vážnou duševní poruchou. Chvojka se však již do Čech nikdy nevrátil, ačkoli po tom vroucně toužil.

Vincent Chvojka neabsolvoval žádnou univerzitu s historickým nebo archeologickým zaměřením. Byl archeologem samoukem, spoléhal jen na dobrou intuici, opíral se o své znalosti a dlouholeté zkušenosti. Díky tvrdé práci, neúnavnému optimismu a hlavně cílevědomosti mohl dát lidstvu ten největší dar – objevil unikátní starověkou zemědělskou civilizaci, která existovala mezi lety 5500–2750 před n.l. Vincenc Chvojka označil tuto kulturu za kulturu tripolskou, podle naleziště u osady Tripolje na břehu Dněpru pod Kyjevem (Ukrajina).
Novinář A. Savenkov v té době napsal v článku Český archeolog na Rusi, otištěném v kyjevském deníku Kijevljanin, mimo jiné toto:
„Naši archeologové buď se tím vůbec nezabývali, nebo – v nejlepším případě – vzdychali. Teprve Čech V. Č. Chvojka, ukončil svá bádání v oblasti skytsko-slovanských starožitností, všiml si zdiva na pozemku Petrovského. Nevzdychal, nebědoval, ale dal se do díla. Dvě léta kopal a učinil takové objevy, že žasne celý učený archeologický svět.”
Vklad V. Č. Chvojky do světové archeologie byl skutečně obrovský. Jeho vědecké práce, archeologické sbírky a nálezy představují dodnes nevyčerpatelnou studnici poznatků a pevnou základnu pro výzkum a pochopení unikátní stránky naší historie.

Civilizace Tripoli-Kukuteni
Proč se používá název kultura Tripoli-Kukuteni?
Kukuteni je jedna z výrazných a dobře prozkoumaných kultur starověké Evropy (přibl. 4800–3500 př.n.l.). Byla to skutečná civilizace v pravém smyslu tohoto slova. Osada Kukuteni byla objevena v roce 1884 na řece Prut, nedaleko dnešního Moldavska. Název této osady dal jméno západní větvi civilizace Tripoli-Kukuteni. Vykopávky prováděl německý archeolog Hubert Schmidt a v této práci pak pokračoval M. Petresky-Dymbovica. Díky nim bylo objeveno pět kulturních vrstev!
O deset let později objevil první tripolskou osadu na teritoriu Ruského impéria i český archeolog V. Chvojka, a to v letech 1893–1894. Název tripolská kultura (5500–2750 př.n.l.) je odvozený od názvu místa naleziště.
„…Národ, který nám tyto unikátní památky zanechal, nemohl zmizet beze stopy. Představoval jednu z větví árijského kmene a může se právem nazývat Protoslované.“ (V. Chvojka). Pozdější výzkumy prokázaly, že kultury Kukuteni a Tripoli jsou homogenní, proto se dnes často používá název Tropoli-Kukuteni.

Civilizace Tripoli-Kukuteni byla spojena s neolitickými kulturami Balkánsko-Dunajského regionu:
Boian (Moldávie, Rumunsko, Bulharsko),
Starčevo-Körös-Criş (jihovýchodní a centrální část bývalé Jugoslávie, Maďarsko, Rumunsko),
s lineární a šňůrovou keramikou nebo LBK v regionech Česko (Bylany), Německo, Rakousko, Slovensko a také v osadách na řekách Labe, Rýn a horní tok Dunaje
Vinča (severobalkánská archeologická kultura)
Tiszapolgár (v dnešní době území Panonské pánve a Velké dunajské kotliny – madarský Alföld)
Postupem času bylo zjištěno, že kultura Kukuteni v Rumunsku, „zdobená keramika” na území rakousko-uherské monarchie a tripolská kultura na území Ruského impéria tvoří jeden kulturní celek.

Jak žili naši předkové?
Z hlíny a dřeva budovali domy, chrámy a další veřejné budovy, a to i dvoupodlažní. Podlahy byly také vyrobeny ze dřeva a hlíny, stěny byly potažené hlínou. První patro bylo obytné, přízemí sloužilo pro hospodářské účely. Podlaha a stěny byly vymalovány červenou a bílou barvou a pokryté geometrickými kresbami, které chránily obyvatele před zlými duchy. Podél jedné zdi byla dlouhá lavice, na kterou se odkládalo nádobí. U lavice stály hliněné „vaničky“ s vestavěnými kameny pro mletí obilí. Důležitým prvkem, a to nejen z hospodářského, ale i kultovního hlediska, byla pec, kolem které byly umístěny sošky žen.

U jediného zaobleného okna, které bylo umístěno naproti vchodu, byl hliněný obětník ve tvaru řeckého kříže. Oltář byl vymalovaný červenou barvou a ozdobený rytým spirálovitým vzorem. Celková plocha obytné budovy se pohybovala v rozmezí od 60–100 do 200–300 metrů čtverečních.

Osady měly přesný plán rozmístění budov. Všechny budovy byly vystavěny do několika řad a byly soustředěny kolem velkého náměstí, na kterém stála jedna nebo více veřejných budov – chrámů. Ulice z náměstí radiálně směřovaly ven.
Jedním z tajemství tripolské kultury zůstává, proč byly nalezeny pozůstatky tisíců vypálených budov. Mezi ruinami byly desítky až stovky figurek lidí a zvířat, nástrojů, nádobí. Na počátku výzkumu této kultury dospěl V. Chvojka k závěru, že tyto rozvaliny byly něco jako „domy mrtvých”. Další archeologové tvrdili, že to byla obyčejná obydlí.

Nedávné studie ukazují, že se pravda nachází někde uprostřed. Tyto budovy skutečně dlouho sloužily lidem jako domy, stodoly, chrámy. Ale po určité době se všechny tyto spálené stavby stávaly přístřeškem pro duše předků, kterým také věnovali bohaté dary – všechno toto krásné nádobí, nářadí, majetek. Obyvatelé osad tedy vypálili celou vesnici a pak se přesunuli na jiné místo do nových oblastí a zemí, stará pole nechávali na památku předkům. Během celého období existence zmiňované civilizace se tato tradice udržovala. To pro Tripolce znamenalo budovat nové osady každých 60–80 let.

Jak fungovalo společenství?
Civilizace Tripoli-Kukuteni se vyznačovala nejen rozvinutou kulturou, která podporovala produkční (tedy nikoli přivlastňovací) typ hospodaření, ale i způsobem fungování společenství. Charakteristické pro ni bylo také uctívání ženy a matky jako symbolu plodnosti, „té, která dávala nový život“. „Matriarchát v období neolitu mezi mužským a ženským pohlavím neznamenal dichotomii, naopak, panovalo přesvědčení, že toto spojení vytváří energii, nezbytnou pro tvoření životně důležitých přírodních sil.“ (Marija Gimbutas. The Goddesses and Gods of Old Europe).

Základem společenského řádu byla rodinná tradice. Rodina byla soustředěna kolem matky. Rodové vztahy se určovaly linií matky. Ta nejenže vychovávala děti a starala se o domácnost, ale byla také ochránkyní rodových znalostí a tradic. Nové rodiny vznikaly mezi členy různých rodů, aby nedošlo ke genetické degeneraci. Později se rody sjednocovaly do kmenů a pak i do kmenových svazů. V kmenech mohlo být několik starších rodin, kolem kterých se seskupovali mladší.
Typickým rysem matriarchátu tripolské civilizace byla rovnoprávnost všech členů rodu bez známek rozdělování (např. podle pohlaví, postavení). Chování se přizpůsobovalo vůli rodu, rodové morálce, systému povinností a omezení, který byl hluboce ukotven v samotných rodových tradicích a zvycích. Existence jedince mimo rod byla skoro nemožná. Jednak proto, že fyzicky přežít bylo nesmírně obtížné, ale bylo také velmi důležitým faktorem cítit se součástí rodu a podílet se na jeho fungování.
Podle archeologických průzkumů se dá předpokládat, že lid civilizace Tripoli-Kukuteni byl velmi mírumilovný a neznal ani slovo „válka“. Nebyly nalezeny žádné nástěnné kresby nebo předměty, které by tomu nasvědčovaly, žádné zbraně, ani náznaky násilných vražd lidí nebo válečných konfliktů. I když byl kůň zdomácněn, podle postroje se dá soudit, že pro vojenské účely používán nebyl. Mimochodem, americká archeoložka Marija Gimbutas to také potvrzuje ve své knize Stará Evropa: Civilizace Velké Bohyně, kde zdůrazňuje, že válku v tomto období neznali v celé staré Evropě.
Říká se, že se historie neustále opakuje. K této větě se vztahuje úryvek ze Starých pověstí českých, kde Kosmas vypráví o klidném životě prvních obyvatel naší země, kteří žili v souladu s přírodou:
„Byl přešťastný, spokojený se skromnými výdaji a nenadýmající se hrdou pýchou. Darů Cereřiných a Bakchových neznali, protože jich ani nebylo. K večeřím požívali žaludů nebo zvěřiny. Nezkalené prameny poskytovaly zdravý nápoj… Neznali užitku vlny nebo lnu ani oděvu. V zimě užívali za šat koží z divoké zvěře nebo ovčích. Také nikdo neznal slovo ‚mé’, nýbrž po mnišském způsobu vše, co měli, za ‚naše’ ústy, srdcem i skutkem prohlašovali. U chlévů nebylo závor ani nezavírali dveře před nuzným chodcem, protože nebylo ani zlodějů, ani loupežníků, ani nuzných. Žádný zločin nebyl u nich těžší než krádež
a loupež. Žádné zbraně neměli, měli toliko šípy, a ty jen na střílení zvěře...”

Čím se živili
Hlavním odvětvím ekonomiky bylo zemědělství. Pěstovali pšenici, ječmen, proso, konopí, luštěniny. Pro obdělávání půdy používali motyky a dřevěné pluhy, zapřažené voly. Kromě zemědělství chovali velká a malá domácí zvířata. Rozšířenými formami hospodaření byl sběr plodů, lov a rybolov.
K výrobě nástrojů sloužily zvláštní dílny, kde vznikaly měděné pracovní nástroje, šperky a potřeby pro domácnost. K výrobě nástrojů byl také hojně využíván křemen, z něj se dělaly brusné kameny, sekery, dláta, srpy atd. Také existovalo zvláštní odvětví, spojené s těžbou a zpracováním kamene, což potvrzují četné archeologické vykopávky kamenických dílen.
V pozdějším období kultury Tripolců se vyvíjelo předení a tkaní. Dokonce už tehdy dávali textilie pod dolní části keramických výrobků, aby se zjednodušil proces modelování. Tkali plátno a koberce a pletli také sítě.
Nejvíce se kultura Tripoli-Kukuteni proslavila keramickými výrobky. Tripolci po sobě zanechali unikátní malovanou keramiku s červenou, černou a žlutou barvou. Keramické výrobky se modelovaly z hlíny, do které se přidával křemičitý písek a skořápky sladkovodních měkkýšů. Největší z nich se slepovaly ze dvou částí.
Ozdoba keramických výrobku se lišila. Například nádobí, které se používalo v domácnosti a pro stolování, se nezdobilo vůbec. Na rituální keramiku se nanášely spirálovité ornamenty a znaky několika druhů barev, což ukazuje na to, jak velkou roli hrály sakrální symboly v kultuře našich předků. Tajemstvím pro archeology zůstává, jak ve svém umění dokázali vyjadřovat slovo pomocí symbolů, a to včetně těch, které později zaujaly důležité místo v dávných kulturách Číny, Indie a Egypta. Mezi tyto symboly patří například jin-jang, svastika, Světový strom nebo neobvyklé „pruhované” zobrazení, které se pak stalo charakteristickým prvkem staroegyptského oblečení.
Když se díváte na tyto nádherné ornamenty a znaky, staré několik tisíc let, působí to tak harmonicky a příjemně, tolik vás to okouzlí a fascinuje, jako byste byli u zdroje světla. Když s nimi pracujete – kopírujete je, kreslíte, nanášíte na keramiku – zažíváte nádherný pocit přílivu energie, vnitřní radosti, jako byste našli něco velice blízkého.
Tajemství neobvyklého působení možná spočívá v tom, že podvědomě vnímáme informaci, uloženou do znaků, kterou naši předkové zanechali pro své potomky. Od tohoto nezapomenutelného hlasu daleké minulosti nás dělí celá tisiceletí. Minulosti plné bouřlivých událostí, stěhování národů a velkých objevů. Život na planetě se za tuto dobu velmi změnil. Ale nás stále něco spojuje a dodává nám ten krásný pocit blízkosti, až se zdá, že i čas ztrácí svou moc. Je to paměť našich předků, která žije v každém z nás, a také naše věčná duše.
Vincenc Č. Chvojka nám předává tisíciletý odkaz našich předků: „Vzpomeňte na to, kdo jsme, vzpomeňte na svoji historii, na svoje hluboké tisícileté kořeny, které nesou nevyčerpatelnou slovanskou sílu, ať máme co předat budoucím generacím.”
zdroje: www. https://www.seminuprelouce.cz/; Encyklopedie tripolské civilizace M. Videiko a kol.; M. Gimbutas The Goddesses and Gods ofOld Europe;
Foto (archeologická sbírka soukromého muzea tripolské kultury, Tripoli – Ukrajina